Závan vzduchu probudil její smysly. Co to? Nebezpečí? Ne… To by vycítila mnohem dřív. Tohle bude něco jiného.
Závan sebou přinesl vůni. Ze začátku si ji nedokázala zařadit. Přinášela sebou něco důvěrně známého, avšak vzdáleného. Něco co jí mělo být dávno cizí.
Postavila se, symbiotická kůže tvora z prázdnoty ji pálila po celém těle. Jako by se jí milion jehliček zabodávalo do těla. Věděla, co to znamená. Symbiont má hlad, pokud ho nenakrmí, pozře ji.
Avšak zvědavost ji lákala prozkoumat to, odkud přivanula ta vůně. Už si vzpomněla, co jí připomínala. Svět na povrchu. Svět, do kterého kdysi patřila. Svět, který se jí zdál teď tak cizí a vzdálený, ale přesto neodolatelný. Lákal ji. Vábil ji. Skrz něj k ní promlouvala minulost:

Byla malou dívenkou. Měla hlad. Bylo jí chladno. Bála se. Uviděla ta monstra. Monstra, která jí měla zahubit. Zatím si jí nevšimli. Je poslední, kdo přežil katastrofu, jejž postihla její vesnici.
Jeden z menších tvorů se oddělil od ostatních. Uviděl jí. Pokusila se utéct, ale marně. Zaútočil, byl rychlý. Uhnula, měla štěstí. V ruce se jí zablýskla čepel malého nože. Bodla. Tvor zavil a spadl. Bodala znova a znova. Dokud čepel nože nezlomila.
Tvor nejevil známky života. Dokud se ho nedotkla. Po té se na ní jako parazit přisál. Bolelo to. Pekelně to bolelo. Myslela si, že umírá. Neumřela, snažila se toho parazita ze sebe sundat, ale nešlo to. Splynul k ní. Časem zjistila, že jí je prospěšný. Nebýt jeho dávno by už nežila. Dal jí šanci v tomto pekle přežít. Přijala parazita za symbionta.

Dost vzpomínek, vytrhla se z myšlenek. Vydala se za vůní. Byla zvědavá, kam jí zavede.

Vylezla napovrch. Viděla les, louku a v dálce dědinu. Rozeběhla se, byla tma, avšak její oči za roky strávené v podzemí, tmě přivykly. Viděla vše. Viděla lépe než by mohla ve dne.

Jak běžela, zahlédla podél lesa na cestě hlouček lidí. Zpomalila. Znejistěla. Stáli u vozu taženého koněm. Byli něčím zaneprázdnění. Kai’sa se za dobu co žila v podzemí, naučila pohybovat velice tiše. Byla téměř u nich, když si jí jeden z nich všiml.
“Osobo, stůj!”
Zastavila se, byl to vysoký hromotluk s neupravenýma vousy. Ostatní se na ní taky otočili. Bylo jich pět. O chvilku později si všimla člověka svázaného a ležícího na zemi.
“Kdo jsi?” zeptal se jeden z jeho kumpánů.
Mlčela, byla to dlouhá doba, od doby kdy naposledy slyšela lidskou řeč.
Vzpomněla si na naříkání umírajících, po té co byla její rodná ves pohřbená pod zemí. Tehdy to bylo naposled. Přejel jí mráz po zádech, hnusná vzpomínka.
“Ptám se znova, kdo jsi?” V jeho hlase vycítila nepřátelství.
Další mu odpověděl: “To je jedno, zab ho! Žádné svědky!”
“S-stůj!” povedlo se jí říct.
“Vystrašená holka! Mágu posviť na ní! Ať víme, za co stojí!”
Za mužem se rozzářilo oslňující světlo, které Kai’Su oslnilo.
V vzápětí hromotluk zaklel: “Doprdele! Hovno holka! Nestvůra je to!
Oslněná Kai’Sa nic neviděla, ale její citlivý sluch jí prozradil co se děje. Slyšela, jak lapkové tasí zbraně a blíží se k ní.
Na krátkou chvíli se zneviditelnila a proběhla mezi útočníky za ně. Na místo kde předtím stála, dopadla ohnivá koule a explodovala. Vrhla po čaroději žíravou plazmu. Ten bolestí zavil a kácel se k zemi. Svým řevem ostatní upozornil, kam se mají otočit.
Vzduchem zasvištěl meč. Nastavila mu předloktí. Symbiontická kůže byla tvrdá. Tvrdostí kamene meč zastavila.
Rozevřela výrůstky na zádech, připomínající zdeformované krovky obřího brouka. Během chvilky všechny útočníky pokropil déšť plazmatických projektilů. Byli mrtvý. V okolí se rozhostilo hrobové ticho.
Kai’Sin pohled padl na svázaného nešťastníka, ležícího na zemi. Přidřepla si u něho. Měl v puse roubík a bylo na něm vidět, že je vystrašený k smrti.
“Nechci ti ublížit,” řekla tiše a za pomoci plazmy přepálila provazy.
Ten se s vykulenýma očima od ní odsunul.
“To vypadám, opravdu tak nestvůrně?” zeptala se zklamaně. Nečekajíc na odpověď, se postavila a šla zpátky, odkud přišla.
Po pár metrech uslyšela: “Počkej!”
Otočila se, byl to ještě mladík. Typovala, že nemohl být o moc starší než ona.
“Promiň,” řekl. “Zachránila si mě, i mé živobytí. Slušnost je poděkovat. Tak děkuji.”
Nic neříkala.
“Jak se jmenuješ?”
“Kai’Sa”
“Já se jmenuji Richard,” vzal něco z vozu, napřáhl ruku a řekl: “ná.”
“Co je to?” Zeptala se nedůvěřivě.
“Broskev, exotické ovoce.”
Přistoupila k němu. Stále měl strach, poznala to i přes to, že se to snažil skrýt. Vzala si od něho nabízené ovoce a opatrně se do něj zakousla. Něco tak dobrého už dlouho neměla. Hladově si jí nacpala celou do pusy a přitom se náležitě zašpinila.
Mladík se rozesmál a dodal: “Bacha na pecku, ta se nejí,”
Kai’Sa jí vyplivla a taky se rozesmála. Už se dlouho nesmála, skoro zapomněla, že něco jako smích existuje. Něco tak banálního a všedního, ale přesto osvobozujícího, příjemně opojného a slastného. Seděli na zemi, smáli se, jedli broskve a vtipkovali. Smích zahnal veškerý mladíkův strach a ostych. Povtipkovali a prosmáli zbytek noci. Začalo mezi nimi vznikat přátelství.
Kai’Su zabrnělo tělo. Její symbiont měl hlad a dával jí to najevo. Musí vyrazit na lov. Musí ulovit nějakou nestvůru z prázdnoty a nakrmit ho. Jinak se to bude stupňovat. Nakonec by pozřel jí a to by byla smrt pro oba.
Nechtěla, aby tato noc skončila. Přála si, aby tato noc trvala na vždy. Nechtěla být zase sama, byť malou chvilku. Nic jiného jí však nezbývalo.
Zvedla se, zakousla se do další broskve: “Budu muset jít.”
Podíval se jí do očí: “Potkáme se ještě někdy?”
Oči jí zaplály radostí:” Zítra večer tu budu čekat.”
“Příjdu! I s broskvemi!” dodal s úsměvem a opět se rozesmáli.
Běžela pryč a už se těšila na příští noc. Její život dostal nový smysl. Její boj s nestvůrnými monstry z nicoty taktéž. Musí lidi před nimi ochránit!

„Samota? Ta je na tom všem to nejhorší. Ani bolest tisíců bodajících jehliček se jí nevyrovná. A smích? Ten léčí duši a sbližuje.“