Varování pro Garena

 

Garen zaslechl z vedlejší místnosti slabé vrzání podlahy. Měl být v domě sám, ale očividně nebyl.

Zítra má dorazit jeho sestra Lux s doprovodem. On sám se vydal napřed, aby se ujistil, že tu nebude číhat žádné nebezpečí a hlavně aby si potvrdil domněnku, že osoba, která šla tajně po jejich stopách, se zajímá o něho, a ne o někoho z jeho přátel.

Uchopil svůj velký dvouruční meč, pomalu došel ke zdi a postavil se u dveří. Nepochyboval o tom, že vetřelec ve vedlejším pokoji jeho kroky též slyší, ale i tak nad ním získá výhodu, pokud by se rozhodnul projít dveřmi.

Dveře se se zavrzáním otevřely a chvíli se nic nedělo. Garen čekal s napřaženým mečem a v nastalém tichu poslouchal tlukot svého srdce.

Snažil se zaslechnout další útočníkovy kroky nebo jeho dech, ale neslyšel nic. Okolí pohltilo všeprostupující a nepříjemné ticho.

Garen bojoval s čím dál palčivějším nutkáním do dveří nahlédnout, ale věděl, že by to mohla být poslední věc, kterou by v životě udělal.

Dveřmi prolétla dýka a zapíchla se do dřevěné podlahy, téměř uprostřed místnosti, vedle starého křesla, ve kterém Garen předtím seděl.

Ve slabém a mihotavém světle petrolejových lamp nebyl schopen rozeznat detaily na dýce, ale i tak mu přišla povědomá. Než si však stačil uvědomit, komu patří, ozval se svištivý zvuk a během zlomku sekundy se v místnosti objevila drobnější postava, tedy alespoň ve srovnání s ním.

Její dlouhé rudé vlasy byly nepřehlédnutelné a okamžitě věděl, komu patří.

„Katarino?“ zvolal překvapeně.

Ta vytrhla dýku z podlahy a hbitým skokem jako kočka se dostala až k němu. Zaútočila na něj.

Útok nečekal, ale povedlo se mu ho vykrýt ocelovým chráničem na loktu.

Na zlomek sekundy se jejich oči střetly. Chtivě se na něj usmála a opět zaútočila. Tentokrát to Garen čekal, chytil ji za ruku a za bok a odhodil ji doprostřed místnosti.

Udělala ve vzduchu přemet a dopadla na nohy, do podřepu, dýky stále připravené k útoku.

Podívala se na něj: „Stále stejně silný a neodolatelný.“ Jazykem si svůdně olízla rty.

„Stále stejně nebezpečná a nepředvídatelná,“ odpověděl jí a usmál se.

Katarina se narovnala, dýky uklidila za opasek. „Ráda bych si s tebou zabojovala a pak i něco víc,“ mrkla svůdně.

„No… pokud se po tom nebudu cítit jak po zápase s bengálským tygrem,“ rozpačitě se podrbal na krku.

„Ale nedělej, vím, že se ti to taky líbilo,“ uculila se na něj.

„O to nejde, jen na ty mé historky o tom, jak jsem k těm škrábancům přišel, by podruhé asi nikdo neskočil.“ Jeho obličej dostal mírně rudý nádech.

„No… myslím, že lhář budeš vskutku mizernej,“ přistoupila k němu blíž.

Jednu ruku mu položila na prsa a druhou mu zajela do vlasů. „Pro tebe bych zradila,“ řekla a přitiskla své rty na jeho ve vášnivém polibku.

Polibek to byl vskutku dlouhý, i když jim to tak nepřišlo.

Garen si rukou přejel přes krvavý ret a řekl: „Ty jsi mě zase kousla!“ Z jeho hlasu bylo cítit pobavení.

Katarina si otřela jeho krev z koutku úst a odpověděla: „To víš, já už jiná nebudu.“

Chvíli si mlčky hleděli do očí.

Katarina se v jeho blízkosti cítila v bezpečí, to byl pocit, který ve svém životě téměř neznala. Její život byl neustálý boj o přežití. Ani v rodině nemohla nikomu věřit. Ne tak, jak cítila, že může věřit Garenovi. Což byl docela paradox, vždyť měl být její úhlavní nepřítel. Už od dne, kdy s ním poprvé zkřížila své zbraně, věděla, že je jiný než ostatní muži. Byl silný, odvážný, čestný. Čestnost, do té doby by nevěřila, že zrovna tuto vlastnost by na někom mohla obdivovat, ale on byl jako majestátní lev, který ví, že je v širokém okolí nejsilnější zvíře, a proto si může dovolit ten luxus nebýt zákeřný.

Garena pro změnu na Katarině fascinovala její živost, nepředvídatelnost, nebezpečnost. Celý jeho život byl o disciplíně, morálce a pravidlech. Vše měl v životě pevně dané a nic ho nemohlo překvapit, tedy alespoň do okamžiku, než prasklo Luxino tajemství a zjistili, že jeho sestra vládne mocnou magickou silou. Byl to pro něho šok a také to bylo poprvé, kdy se ocitl na rozcestí a musel se sám rozhodnout, jakou cestou se vydá. Bude chránit svou sestru? Nebo hájit zájmy své říše? Bylo to těžké rozhodnutí a určitě ho zásadně změnilo.

Katarina však představovala opak toho, co do něho celý život vštěpovali, a možná proto to pro něho bylo tak neodolatelné. Bylo to nové. Když byl s Katarinou, neexistovala žádná pravidla, každá vteřina byla nepředvídatelná. Když byl s ní, konečně cítil, že opravdu žije. Jen s ní si vychutnával každý okamžik naplno. Jen s ní byl opravdu volný.

Katarina sklopila pohled: „Dnes jsem tu kvůli něčemu jinému, přišla jsem tě varovat. Pokud by se někdy někdo dozvěděl, že jsem ti to řekla, bez soudu by mě okamžitě popravili. Vím, že se oba dopouštíme zrady už tím, že se tajně scházíme, ale tohle je už úplně jiný level.“

Garen si ji přitiskl blíže k sobě: „Až přijde ten správný čas, utečeme spolu.“

Katarina se usmála: „Snad se ho oba dožijeme, ale dost řečí. Musíš se vydat zpět, tvá sestra je v nebezpečí.“

„Po vzpouře v Demacii to není žádná novinka.“

„Cestuje s vámi zrádce. Jmenuje se Samuel Valoran. Předává informace o vaší poloze noxijské armádě, mají v plánu na vás přichystat past, pobít vás a tvou sestru unést. Chtějí její magickou moc využít jako ničivou zbraň. Musíte se ho zbavit a změnit svou trasu.“

Rychle ho políbila a zašeptala: „Miluji tě, ale už musím jít, bude lepší, když nezjistí, že jsem byla pryč.“

„Díky Katarino, i já tě miluji,“ řekl Garen, zatímco se rozběhla ke dveřím. V nich se na okamžik zastavila, zadívala se mu do očí a během chvilky byla pryč.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *