O čem mlčí Shurimská poušť: Medvěd a havran

Malá Annie se sama trmácela pouští. Do ohnivě rudých vlasů s červenou mašlí jí pražilo nelítostné slunce. Bylo jí horko, kdokoliv jiný na jejím místě by měl pocit, že se peče zaživa. Annie však ne, oheň byl její živel a horko měla ráda.
Na sobě měla červené dětské šatičky, které i přes to, že nebyly dokonale čisté a na mnoha místech byly potrhané, vytvářely absurdní dojem. Dojem, který jasně dával najevo, že sem nepatří. Celé to podtrhával malý batůžek, který se jí houpal na zádech.
Vypadala jako malý školáček na své první cestě do školy. Přestože široko daleko byl jen písek a nic jiného. Annie cestou poskakovala a pobrukovala si veselou písničku. Byla bezstarostná, jako by byla na procházce v parku.
Nedostatek jídla a vody jí starosti nedělal, ani to, že se po poušti pohybovaly různé pochybné existence a nestvůry. Však ona měla jasno. Plyšový medvídek Tibbers ji chrání.
Držela ho za plyšovou tlapku a jak poskakovala, houpala s ním sem a tam. Kdyby byl živý– a vlastně opravdu nebyl živý? Těžko říct. Prostě musel by si připadat jako na houpačce. Na plyšové tlamičce měl vyšitý úsměv, který probouzel dojem, že se mu houpání líbí. Očividně toho medvídek mnoho zažil. Byl značně odrbaný, ale malé Annie to nevadilo. Měla ho strašně ráda. Vlastně to byl její jediný kamarád a za nic na světě by ho nevyměnila.
Annie si nic nedělala z toho, že je jediná, kdo přežil z karavany, se kterou cestovala. Nic si nedělala z nestvůr, které na ně zaútočily a trhaly lidi kolem ní na kusy.
Annie nikdy nebyla u moře, tudíž nemohla znát žraloky, ale kdyby je znala, připadaly by jí tyto nestvůry jako pouštní alternativa těchto bytostí. Prohrabávaly se pískem, vlastně jím ladně proplouvaly jako ryby vodou. Na povrchu z nich byly vidět pouze jakési zádové ploutve, které se zlověstně přibližovaly k bezbranným lidem, a poté je stahovaly pod písek. V pár případech se některá z nestvůr vyhrabala na povrch způsobem, jakým delfíni skáčou nad hladinu, a rozsápala některého z nešťastníků před zraky ostatních, aby ho následně sežrala. Annie se ani v té době nebála. Však Tibbers byl s ní a chránil ji.

V shurimské poušti tábořila noxijská armáda. Na jednom kraji tábora kousek od ostatních, jakoby chtěli víc soukromí, sedělo u malého ohniště šest osob. Za chvíli zajde slunce a počasí se z ohromného vedra promění v zimu. Vojáci to vědí, proto k večeru rozdělávají oheň.
“Já ti nevím, jestli je to dobrý nápad, Jizváku,” řekla jedna z postav sedících u ohniště, dloubající se v zubech něčím, co mělo nahradit párátko. Byl to statný voják s černými vlasy jako uhel a pohledem lstivé lišky. Na zádech měl dva menší meče, připravené kdykoliv k tasení.
“Je to nejrychlejší způsob jak zbohatnout a vyhnout se tomuhle plahočení se pouští,” pronesl druhý voják se starou jizvou přes prázdný oční důlek a těžkým palcátem u nohou. “Už mě nebaví prolévat vlastní krev pro nějakou říši, Ríšo,” dokončil a zdravým okem se na svého druha zadíval.
“Taky to může být nejrychlejší cesta rovnou na špalek,” vložila se jim do rozhovoru žena se zrzavými vlasy a pihovatým obličejem. Seděla vedle Ríši a opírala se mu zády o bok. Sebrala ze země kámen a hodila ho po havranovi, který se snesl na zem kousek od nich. Havran jen mírně poskočil a upřel na ni káravý pohled. Z toho pohledu ji zamrazilo. Napadlo ji, jestli se takhle ptáci mají normálně chovat, a přemýšlela, jestli nemá vzít svůj samostříl a otravného ptáka střelit.
“Ale vždyť jste ho dnes všichni viděli. Je starý! Je to mrzák! Bude to hračka a ještě tím prokážeme Noxu službu!” pokračoval jednooký voják.
“Přesně tak! Však nemá být Noxus ukázkou síly? Tak jak je možné, aby v Noxu vládl starý senilní mrzák? Mrzák, který se žene za svými halucinacemi!” přidal se další muž, postavil se a zvedl svou těžkou sekeru. “Není to směšné? Proč tu jsme? Kvůli nějaké vizi senilního mrzáka, který věří svým halucinacím? Jeden rozmach by mi stačil a bylo by po něm!”
“Johne, jeho ochranka by tě rozsekala dříve, než by ses k němu vůbec přiblížil,” zasmála se zrzka sarkasticky a pozorovala už ne jednoho, ale tři havrany.
„Je to srab!“ řekl John naštvaně a opět si sedl.
“Nepřijdou vám ti ptáci nějací divní?” Ukázala šípem, který žmoulala v ruce, na havrany.
“Chovají se divně kvůli Swainovi, Zrzečko,” řekl Ríša a pohrával si s jejími vlasy.
„Neříkej mi tak! Nebo ti tenhle šíp vrazím do slabin!“ zasmála se.
„To neuděláš, to by byl větší trest pro tebe než pro mě,“ taky se smál.
„Pff!“ Odfrkla si, otočila hlavu a zadívala se mu do očí. On jí pohled opětoval.
„Vy dvě hrdličky, nechte si to na jindy!“ řekl znechuceně jednooký. „Swaina musíme odstranit.“
Ríša na něho upřel pohled: „To každopádně, ale nesmíme ho podcenit. Má kolem sebe nějakou zvláštní auru a ty ptáci… Něco mi říká, že to nebude zas tak snadné.“
“Aura neaura, Černá růže stojí za námi, když ho nemůžeme zabít zbraní, otrávíme ho,” jednooký měl jasno, řekl to jako by o nic nešlo a zakousl se do nahnilé brambory, kterou celou dobu držel v ruce.
Podíval se na zbylé dva světlovlasé muže, kteří spolu hráli karty. Byla to dvojčata Herry a Henry. Málomluvní chlapy, na rozdíl od jejich dvouručních mečů. Tyto zbraně v jejich rukách byly velice výmluvné.
“Co vy si myslíte?” Štěkl.
Oba dva naráz vzhlédli od karet a odpověděli svorně: “Zabít ho!” a dál se věnovali hře.

“Ahoj, máte něco dobrého na zub pro mě a mého medvídka Tibberse?” ozval dětský dívčí hlásek. Už byla tma a všichni se lekli. Chvilku jim trvalo, než spatřili malou holčičku, co se k nim připlížila, aniž by ji zaregistrovali.
Jednooký vytáhl nůž a vstal. Procházel okolo Sáry, ta ho chytla za ruku se slovy: “Co chceš dělat?”
“Co asi?” vyškubl se jí. “Vše slyšela.”
“Přece nezabiješ malé dítě?”
“Proč ne?” Ušklíbl se jednooký.
Už stál naproti Annie. Ta před sebe zvedla medvídka a řekla: “Můj Tibbers nedovolí, abys mi ublížil.
Sára se zvedla a běžela za ním, chtěla mu v tom zabránit. Ríša vše nezaujatě pozoroval a dál se dloubal v zubech.
Jednooký vytrhl děvčátku medvídka z ruky a zasmál se: “Už se ho bojím,” na obličeji se mu objevil zvrhlý, nechutný škleb umocněn jizvou a chybějícím okem.
Málokomu při tomto jeho pohledu nepřeběhl mráz po zádech. Ani většina těch nejtvrdších chlapů se nedokázala ovládnout, aby na sobě nedala znát strach, nebo alespoň neklid. S Annie však ani trošku nehnul.
Chytil medvídka za hlavu a tělíčko. Chystal se ho roztrhnout vedví, při tom se díval Annie do očí. Snažil se ji zastrašit, zlomit ji. To by mu udělalo radost. To by mu udělalo dobře. Něco v jejích očích zahlédl, nejdříve si nebyl jist, co to bylo, ale začalo ho zneklidňovat, že se ho malá holčička ani trošku nebojí.
Sára se zastavila, všimla si, jak holčička na chvilku pohlédla na ni a ten pohled ji zarazil. Ten pohled jasně říkal: “Nepřibližuj se, nebo zemřeš.”
Bylo to směšné, vždyť to byla jen malá holčička a oni byli vojáci zocelení v bitvách. Přesto její iracionalita zvítězila. Začala couvat zpět.
Jednooký zaváhal. Nebála se, nebrečela jako jiná děcka, když jim chcete zničit jejich oblíbenou hračku. Její výraz byl klidný a zlověstný. Vůbec se nepodobal výrazu dítěte. Připadal si, jako by se díval do očí dospělému člověku… ne! Démonovi. To bylo to, co zahlédl.
Byl to výraz démona, který se ukrýval za dětskou nevinností. Ten výraz jasně říkal: jsi mrtvola a budeš trpět.
Měl pocit… ne! Nebyl to jen pocit! Jako by ho z toho jejího nevinného dětského obličeje pozoroval sám ďábel. Strach se mu zaryl až do morku kostí. Kdyby nebyl strachem ochromen, rozkřičel by se a utíkal by od té malé, co nejdál by to šlo. Nešlo to.
Uviděl, jak jí v očích tančí plamínky. Zdálo se mu to? Ne. Opravdu je viděl. Medvídek ho začal pálit v rukách. Pustil ho s hlasitým “auuu… to pálí!”
Trošku ho to probralo. Medvídek dopadl na zem, začal se zvětšovat. Jednooký couval. Svaly ho pomalu začínaly poslouchat.
Ostatní jeho kumpáni vstali a tasili zbraně. Kromě Sáry – ta byla ztuhlá do té doby iracionálním strachem.
Medvídek se proměnil v hrůzného ohnivého démonického medvěda. Byl třikrát větší než kdokoliv z nich a z tlamy a očí mu šlehaly plameny. V okolí zasmrádl intenzivní smrad spálených chlupů.
Annie se smála, v ruce se jí zhmotnila ohnivá koule. “Pojďme si hrát!” vesele zavýskla do noci a začala si zpívat: “Jedna dvě, méďa jde, kdo se na něj koukne, toho méďa spolkne. Tři čtyři, už se k tobě blíží.”

Okolo nich se slétávali havrani, ale toho si nikdo nevšímal.

Jizvák hleděl na démonického medvěda, který se nad ním tyčil. Ruka se mu roztřásla i přes to, že se mu to nikdy předtím nestalo. Uvědomil si, že nůž, který drží v ruce, je spíše nástroj k úpravě jídla než k boji. Člověka by s ním bez problému rozkuchal jako rybu, ale pětimetrového démonického medvěda? Věděl to, ten medvěd rozkuchá jeho.
Medvěd zaútočil, jednooký se pokusil uskočit, ale medvědova tlama mu zaryla obří zuby do nohy. Cítil, jak velké zuby prošly masem, jak mu drtily kost. Medvědův vařící dech škvařil to, co zbylo z jeho nohy. Ucítil smrad pečeného masa a udělalo se mu špatně, když si uvědomil, že je to maso na jeho noze, které se peče.
Jizvák zařval bolestí a ohnal se nožem. Medvěd s ním však okamžitě škubl. Nadhodil si ho do vzduchu. Jizvák křičel hrůzou a bolestí. Viděl pod sebou obrovskou tlamu plnou ostrých velkých zubu a ohně. Bude to mít i s kremací, napadlo ho a to bylo to poslední, co ho kdy napadne. Jeho tělo dopadlo do medvědí tlamy a ten ho schramstl jako uječenou malinu.

Ostatní jeho kumpáni to sledovali ztuhlí děsem. Vypadali jako sochy. Nezasvěcený pozorovatel by mohl mít dojem, že hrají nějakou hrůznou verzi hry Cukr káva limonáda čaj rum bum!
Annie ukázala na chlápka se sekerou: “Tibbersi, ten se kouká!” Hrůzný medvěd jak z nejtemnější noční můry se rozběhl jeho směrem. Muž se probral, začal couvat. Sekeru napřáhl před sebe.

Nad nimi už kroužila stovka havranů a stále přibývali další. Rachot souboje se rozléhal po celém táboře. Vojáky noxijské armády probudil poplach, alespoň těch pár, které nevzbudil samotný boj. Nebude dlouho trvat a přispěchají jim na pomoc posily.

Annie se smála a dál zpívala: “Jedna dvě, méďa jde, kdo se na něj koukne, toho méďa spolkne. Tři čtyři, už se k tobě blíží.” Muž se sekerou se napřáhl a rozběhl se vstříc démonickému medvědovi. Ten po něm skočil.

Sára si uvědomila, že Ríša někam zmizel. Byla tu jen ona, John a dvojčata. V dálce slyšela zvuk blížících se posil. Ze smradu spálených chlupů a masa se jí chtělo zvracet. Podívala se na oblohu, neviděla ji. Obloha byla zakryta snad tisícem stínů. Havrani, napadlo ji. Proč tu jsou? Co tu chtějí? Cítí mršiny?
Nebyl čas se tím zabývat. Popadla svůj samostříl a natáhla tětivu, přiložila šíp, zamířila a vystřelila.
Šíp zasvištěl vzduchem a zasáhl medvěda přímo do ohnivého očního důlku. Medvěd mezi tím dopadl na Johna, sekera nesekera. Zmizela i s Johnem pod medvědem.
Sára věděla, že je mrtvý, rozdrcený medvědovou váhou. Každý medvědův krok vyvolával malý otřes. Musel být velice těžký.

Dvojčata se rozhodla zaútočit na Annie. Medvěd, s trčícím hořícím šípem z očního důlku, se otočil na Sáru. Snažila se rychle dostat do samostřílu další šíp. Klepaly se jí ruce. Medvěd se rozběhl. Věděla, že ona to nestihne. Věděla, že už je taky mrtvá. Nic ji nemůže zachránit. Přestala s marnou snahou. Zavřela oči. Čekala na nevyhnutelné.
Uslyšela Anniin hlas: “Tu ne! Ta je hodná!”
Medvěd začal brzdit. Cítila otřesy, jak se snažil uvést svou hmotnost do klidu. Otřesy ustaly, cítila jeho horkou tlamu před svým obličejem. Smrad a žár byl téměř nesnesitelný.
Otevřela opatrně své vystrašené oči. Medvěd stál metr před ní. Jeho obrovitá hlava vrčela a pozorovala ji z té malé blízkosti. Byla ochromena hrůzou. Uvědomila si, že se strachy pomočila. Nikdy předtím nezažila za svůj život takovou hrůzu jako dnes. Kuš jí vypadla z roztřesených rukou a nohy ji přestaly poslouchat, dřepla si na zadek.
“Tibbersi, hlídej ji a buď na ni hodný!” Anniin hlas zněl, jako by volala na malého psíka. Hrůzný medvěd sklopil uši, veškerá agresivita z jeho výrazu vyprchala. Nebýt Sára ztuhlá strachy, možná by se i rozesmála. Výraz, který se na medvědím obličeji objevil, byl opravdu směšný. Ten hrůzný obrovský démonický medvěd se zatvářil jako poslušný pejsek, na kterého volá páníček s pamlskem.
Sára se opatrně podívala na Annie. Řítila se na ni dvojčata Henry a Herry. Oba s napřaženými dvojručními meči a připraveni ji přeseknout.
Sára nepochybovala o tom, že Annii přeseknou na tři díly, a bála se, co pak začne medvěd vyvádět. Podívala se na něj. Seděl na místě a pozoroval ji, ale už bez výhružného vrčení a zastrašování.
Podívala se zpět na Annie. Ta zvedla ruku s ohnivou koulí k puse. Už byli skoro u ní, dělili je od zamýšleného záměru jen vteřiny.
Annie se zeptala: “Chcete polibek?” zasmála se a foukla.
Z ruky, v kuželovité výseči, se zhmotnil oheň. Oba útočníky sežehl, nedokončili to, co zamýšleli. Oheň musel být tak žhavý, že i meče se začaly roztékat a z dvojčat byl během pár okamžiků černý uhel. Na zem dopadly jejich doutnající mrtvoly a pokroucené meče, doprovozené dětským smíchem.
Sáru napadlo, jak je to absurdní, nikdy by nevěřila, že ti dva, vlastně kdokoliv z nich, padnou rukou šestileté holčičky. Nebýt vše tak reálné, myslela by si, že je to sen, vlastně noční můra.
Ze tmy se vynořili první vojáci a zaútočili na medvěda, ten neváhal a pustil se do nich. Sára seděla stále na stejném místě. Věděla, že kdyby se pokusila zvednout, její roztřesené nohy, ze strachu, by ji daleko nedonesly.

Slyšela hlas: “Neútočte! Stáhněte se! Všichni za mě!” Ze tmy se vynořil Jerricho Swain. Sáru překvapilo, jaká síla a autorita čiší z jeho hlasu, ta byla v rozporu s jeho vzhledem. Po obou bocích se mu drželi dva vojáci. Jeho osobní stráž. Tři vruby na jejich kyrysech a tmavě rudé pláště a tabardy jí prozradily, že jsou z elitní Trifarské legie.
Vojáci se stáhli za Swaina, ten rozpřáhl své ruce. Svou zdravou, i tu, která vypadala, jako by byla vytvořena z temnorudé energie, a naznačil tím svým osobním strážcům, že mají také stát na místě.
Sám šel dál. Noxijský velegenerál, postarší muž s dlouhými rovnými prošedivělými vlasy. Muž, který na první pohled působil obyčejným dojmem. Muž, který byl oděn v obyčejné zbroji a starém kabátu. Na němž neměl žádné cetky, které by dokazovaly jeho postavení. Muž, který si na nic nehrál. Muž, který si nemusel na nic hrát.
Sáru uchvátily jeho oči, sice staré, ale vědoucí. Oči, které viděly a věděly víc než kterékoliv jiné oči kohokoliv tu. Oči kohokoliv v Noxu a možná na celé Runeterře. Vlastně snad jen s výjimkou bledé paní, Černé růže. Její oči byly stejně hluboké a vědoucí. Oba měli oči nesmrtelných pozorovatelů.
Náhle si připadala jako malý kamínek chycený mezi dvěma obřími ozubenými koly. Který má být každou chvíli jimi rozdrcen. Dostala se do konfliktu dvou mocných stvoření. Černá růže a Jerricho Swain byli hráči hrající šachy a ona byla pouhý pěšák. Pěšák, který měl být obětován.
V tom obalu starého muže něco bylo. Ukrýval v sobě něco temného a mocného. Něco co mělo cíl a za ním si šlo.
Předtím to v něm neviděla. Dříve vypadal jako obyčejný pošetilý stařec. Teď však z něho sálala obrovská mocná aura a vše v okolí zastiňovala. I havrani to vycítili, a že jich tu bylo požehnaně. Sára nikdy neviděla tolik ptáků na jednom místě. Byly jich tu snad statisíce. Bylo jich tolik… Vůbec nepochybovala, že kdyby se všichni vrhli na noxijskou armádu, rozsápali a rozklovali by ji do posledního vojáka. Byli tu však z jiného důvodu, to věděla, i když nevěděla z jakého.

Sára a i všichni ostatní pozorovali Jerricha Swaina, jak pomalu, ale nebojácně, šel vstříc démonickému medvědovi a Annie.
Šel klidně obklopen aurou moci. Šel jako by předem věděl, jak vše dopadne. Možná to ví, napadlo Sáru. Ignoroval medvěda, který na něho vrčel, ale přes to před ním couval. Svůj pohled upíral na malou holčičku, na Annie.
“To je tvůj medvídek?” Zeptal se klidným, skoro otcovským hlasem. Jako by se normálního dítěte ptal na jeho hračku.
“Ano, jmenuje se Tibbers! A chrání mě!” řekla vychloubačně Annie.
“Moc hezký medvídek.” Přikývl Swain stále stejným hlasem.
“Jak se jmenuješ ty?”
“Annie a ty?”
“Já jsem Jerricho Swain.” Chvilku se odmlčel “Kde máš rodiče?”
“Jsou mrtví!” Na obličeji se jí objevil vztek a slzy, medvěd nespokojeně zařval.
“Stůj!” křikla Annie.
Swain se zastavil: “Co se děje?”
“Ty máš taky mazlíka?”
“Jak to myslíš?”
“Já mám Tibberse a ty určitě taky nějakého máš! Cítím ho!”
“Ano, mám.”
“Jak se jmenuje?”
“Říkám jí Beatrix.” opět se dal do chůze.
“Stůj!” Opět vykřikla Annie.
“Chci ti jen pomoct, mě se bát nemusíš.”
“Já se tě nebojím, ale nechci, aby ses přibližoval!”
“Promiň, musím.” Jerricho byl skoro u Annie, když na něho zaútočil Tibbers.

Sára viděla, jak Tibbers skočil, a myslela si, že se medvěd do slavného velegenerála zakousne, ale ten rudou magickou rukou udělal gesto, jako by za kožich chytal malé štěně. Od něj k medvědovi se po zemi začala pohybovat temně rudá hmota. Ta proplula pod letícím Tibbersem a zhmotnila se za ním v obrovskou ruku. Ta chytila padajícího Tibberse za kožich a nechala ho viset ve vzduchu. Medvěd zuřil, řval, zmítal se.
Sára pochybovala, že ho obří magická ruka udrží déle než pár vteřin, ale to nejspíš nemusela.
Slavný velegenerál Jerricho Swain se začal měnit v něco jiného. V něco možná hrůzostrašnějšího, než byl démonický medvěd.
Všudypřítomní havraní se zbláznili. Ne, to nebylo to správné slovo. Sára však nevěděla, jak jejich chování pojmenovat. Začali řvát. Bláznivě kroužit. Naráželi do sebe a všeho, co jim překáželo v letu. Jako by ztratili pud sebezáchovy. Po stovkách padali mrtví k zemi, po srážkách se svými kolegy a jinými překážkami.
Všichni upírali své pohledy na Swaina. Ze zad mu vyrostla obrovská havraní křídla. Vznesl se do vzduchu. Sára měla chvíli dojem, že se jeho obličej změnil v havraní. V havraní s mnoha rudýma očima. Mrkla a rozplynul se, měl opět svůj. Jeho oči však zářily rudou září. Vzduchem se mimo řevu havranů ozýval zvuk znějící jako svist statisíců šípů, obrovského vodopádu či uragánu. Kolem Swaina se utvořila malá energetická bouře. Ta vše v jeho okolí ničila a bombardovala rudými výboji.
Sára mimo to cítila něco dalšího, ta bouře také z nich všech vysávala životní energii. Byli naštěstí daleko, ale nepochybovala, že v jeho blízkosti by z nich vysála veškerý život a zabila je.
Tibbers se osvobodil ze sevření magické ruky a zaútočil na Swaina. Ten uhnul a výbojem rudé energie zasáhl medvěda do boku. Ten zařval a ohnal se obří tlapou. Zasáhl Swaina a odhodil ho mezi vojáky. Ti začali řvát bolestí a utíkat z dosahu jeho osobní magické bouře.
Swain krvácel, měl poraněnou tvář a jizvy od drápů mu sahaly až na hrudník. Kabát i zbroj měl rozervanou. Medvědí drápy zbrojí prošly jako nůž máslem.
Swaina to však netrápilo. Životní energie, kterou jeho aura nasávala z okolí, ho léčila. Jizvy po drápech se mu zacelily dříve, než na něho medvěd zaútočil znova.
Démonický medvěd se opět rozběhl proti Swainovi. Ten pozvedl svou démonickou ruku a stiskl. Medvěd byl už skoro u něho, když ho Swainova ruka zastavila a uvěznila v železném sevření. Medvěd řval vzteky, ovšem tentokrát byl Swain silnější. Energetická bouře bičovala medvědovo tělo a oslabovala ho. Zatímco Swain každou vteřinou sílil. Swainova magická ruka Tibberse svírala čím dál větší silou a medvědův vzteklý řev se začal měnit v kňučení.
Annie chtěla Tibbersovi pomoct, ale nemohla. Nemohla se přes magickou bouři k Swainovi přiblížit, na tak blízko, aby na něho mohla sama zaútočit svou magií.
Nakonec zakřičela: “Nech ho bejt! Neubližuj mu!” měla na krajíčku.
“Odvolej ho a slibuji, že tobě ani jemu neublížím!” Swainův hlas zazněl krákavě.
“Opravdu slibuješ?” Už vzlykala.
“Ano! Slibuji! Na sílu a moc Noxu!”
Medvěd se začal zmenšovat, Swain mezitím mocně máchl havraními křídly a vznesl se vysoko nad ně.
Démonický medvěd se proměnil v plyšového medvídka, jakým byl předtím, a zůstal nehybně ležet na zemi.
Nad nimi se ozvala obrovská rána a i přes výšku, v jaké výbuch vznikl, tlaková vlna většinou z nich povalila na zem.
Sára si pomyslela, že energii, kterou do sebe Swain nasával, musel někde uvolnit. Swain doplachtil zpět na zem, jeho havraní křídla poté zmizela. Sehnul se pro plyšového medvídka a vydal se k vzlykající Annie. Klekl si u ní na jedno koleno, aby měl svůj obličej v úrovni jejího, a podal jí Tibberse. Její uslzené oči se zadívaly do jeho očí, jako by mu nevěřila a čekala nějakou podlost.
Jerricho se však jen usmál: “Já své sliby plním. Vezmi si ho. Určitě se mu po tobě stýská.”
Pomalu a opatrně si medvídka vzala a objala ho.
Sára zahlédla Ríšu, měl v ruce její samostříl a mířil Swainovi na záda. Ani si nevšimla, že jí samostříl sebral.
Ale po tom všem, co dnes viděla, věděla jednu věc. Jerricho Swain je vůdce, kterého chce následovat. To, co dnes zažila, jí dokázalo, jak se předtím mýlila. Rozeběhla se. Za běhu si naučeným pohybem vytáhla z vysoké boty tajnou dýku.
Musí Ríšovi zabránit v tom, co chce udělat. Musí ho zabít dříve, než vystřelí. Možná proto, aby ji neprozradil. Možná proto, aby ho ušetřila mučení, které by ho jako zrádce čekalo.
Natahoval tětivu, byla metr od něho. Zakřičela: “Nedělej to!”
Podíval se na ni, jeho liščí oči překvapeně zamrkaly. Spadla na něho a zabořila mu dýku do hrudníku, dýka projela mezi žebry a proťala jeho srdce.
Než zemřel, zašeptal jen: “Proč?” Ta otázka a jeho vytřeštěné, umírající oči ji budou strašit dokonce života, už teď to věděla.
Podívala se směrem, kde stál Swain. Pozoroval ji. Díval se, jak jí Ríša umírá v náručí. Až teď si uvědomila, že ho vlastně měla víc než ráda. Milovala ho. Musela však udělat správnou věc.
Slyšela, jak Swain Annie ještě říká: “Ode dneška máš novou rodinu. Noxus bude tvá rodina.”
Annie už nebrečela, usmívala se a tiskla k sobě svého méďu. Swain šel k ní a Annie za ním.
Zastavil se u ní a zeptal se: “Sára, že?”
“Ano,” přikývla a tiskla k sobě mrtvého Ríšu.
“Vím vše. Havrani mi vše řekli,” pronesl ledově.
Sára neodpověděla, uvědomila si, že by ji měla zachvátit obrovská hrůza, ale nezachvátila. Dnešním dnem v ní něco umřelo. Zabila Ríšu, a tím zabila svou lásku. Její smysl něco cítit umřel s ním. Jediné, co jí zůstalo, byla myšlenka na to, že udělala správnou věc, že Noxus bude mít i nadále mocně vedení.
Swain pokračoval: “Vím, že jste plánovali zradu…”
Annie ho zatahala za rukáv. Podíval se na ni.
“Neubližuj jí, ona byla hodná. Chtěla mě chránit.”
Swain se usmál. Podíval se zpět na Sáru. “Také ale vím, že jsi pro Noxus obětovala lásku.”
Podívala se mu do očí, stále z nich sálala ona moc. Opravdu udělala správnou věc, byla si jistá. I kdyby teď měla umřít, stálo to za to.
“Dám ti druhou šanci. Vím, že jsi nebyla loajální ke mně, ale to není důležité. Noxus jsi ve svém srdci nikdy zradit nechtěla a nezradila.”
Sáře nevěřícně spadla čelist. Nezmohla se ani na slovo.
“Avšak mám jednu podmínku, Annie si tě očividně oblíbila, když tě jedinou nechala žít, a já pro ni potřebuji chůvu. Je to velice nadaná holčička a jednou bude určitě mocnější než já nebo kdokoliv jiný. Vidím v ní budoucnost Noxu.”
Chvíli bylo ticho a Sára se snažila uvěřit svým uším.
Nakonec se Swain zeptal: „Přijímáš mou nabídku?“
„A-Ano, děkuji,“ zakoktala ohromená Sára.
Annie se zasmála: “Budu ti říkat teta Sára!” rozeběhla se a skočila Sáře kolem krku a objala ji.
Sára byla dokonale zmatena.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *